Britská svrchovanost

Britská svrchovanost

Leč jak čas plynul Britové si začali uvědomovat reálný význam maltských ostrovů, jejichž přednost byla jak v lokaci pro vojenské účely, tak i jako obchodní bod. Jejich úsilí o získání Malty se potkalo s úspěchem, když jim byla přiřknuta roku 1814 na základě Pařížského míru. Tento akt byl ještě potvrzen v roce 1815 na vídeňském kongresu.

            Ihned zde došlo k mocensko-správním změnám po britském vzoru. Do čela státu byl jmenován generální guvernér, což musel být rodilý Brit a do této pozice jako první nastoupil Thomas Maitland. Razantní transformace pokračovala – byl zrušen staletí fungující orgán Univerzitá a zavedeno mnoha dalších zákonů. Tamější vyšší vrstvy obyvatelstva se jakožto projev nevole k zavedenému řádu, vzdělávali a na odpor angličtině hovořili v italštině.

            Britská nadvláda přinesla maltské společnosti mnohá pozitiva, jelikož si ostrovy udržovala jakožto významnou vojenskou a námořní základnu. Značná část obyvatelstva byla zaměstnána na výstavbě opevnění, loděnic či kasáren, v zemědělství došlo k přeorientování z pěstování bavlny na brambory a částečně také víno, jež zde velmi propívaly, také byl zdokonalen zavlažovací systém. Roku 1849 zde vstoupila v platnost první maltská ústava. Když probíhala krymská válka mezi lety 1853 a 1856, tak díky strategicky položeným přístavům, jenž byly velmi hojně využívány, kvetl obchod. Všechny tyto faktory vyústily k mírnému nárůstu populace, leč především v růst životní úrovně. Na Maltě stále přetrvávaly snahy o prosazení národní identity, avšak povětšinou jen s málo patrným výsledkem.

            Malta jakožto součást Britského impéria vstoupila roku 1914 do První světové přirozeně na straně Dohody a během konfliktu velmi dobře sloužila jak k vojenským účelům, tak jako zdravotnická základna pro zraněné. Když nastal mír, pro Malťany to paradoxně znamenalo katastrofu, jelikož značná část z nich byla zaměstnána v zařízeních souvisejících s válečnou mašinérií, takže se ocitli bez práce, což resultovalo v hlubokou hospodářskou krizi. Recese eskalovala 7. června 1919, když vážný nedostatek potravin vyvolal povstání a to bylo vojenskými silami krutě potlačeno. Tehdy vzniklo Národní shromáždění, které si jako primární cíl stanovilo prosazení nové ústavy. Toho se podařilo dosáhnout roku 1921, přičemž nově přijatá ústava přisuzovala moc v řešení vnitrostátních otázek domácí správě a Britům připadly pravomoci v zahraniční politice, obranně a přistěhovalectví.

            V tomto období na politické scéně v Maltě působily tři hlavní subjekty Probritská strana, Proitalská strana a také Labour party(labouristická strana), jež v kulturní a jazykové záležitosti prosazovala maltštinu a angličtinu a programové usilovala zejména o zlepšení sociálních a pracovních podmínek a zavedení povinné školní docházky. Malta směřovala k demokracii, a tak se roku 1930 konaly první volby, načež vzplanuly nemalé nepokoje a Britové reagovali vyhlášením neplatnosti voleb a ústava přestala prozatímně také platit. Po krátké době byly uspořádány další volby, jejichž výsledky znamenaly nesporné vítězství proitalské strany, leč podobná revolta zavládla znovu, tudíž došlo k definitivnímu zrušení ústavy a Malta opět získala status kolonie. Britové pak zavedli maltštinu a angličtinu jako jediné oficiální jazyky, čímž dosáhli vytěsnění italštiny, jejíž zastánci představovali hrozbu, poněvadž v majoritě případů podporovali fašistického Mussoliniho. Avšak situace na Maltě se již po správní a politické stránce nestihla urovnat.

            Po vypuknutí Druhé světové války maltský stát stanul samozřejmě na straně Spojenců a ostatně jako v celé své dosavadní historii jeho strategické pozice hrála velkou roli. Den poté co Mussolini 10. června provolal, že se Itálie staví na stranu Osy, započalo intenzivní bombardování maltských ostrovů a vzdušné útoky po krátké době přicházely jak ze strany italských fašistických jednotek, tak i od nacistického letectva Luftwaffe. Postupem času se však neustále bombardovaná Malta ocitla v tragické situaci, jelikož nebylo možné na souostroví dopravit žádné potraviny, tyto podmínky vrcholili v červenci roku 1942, kdy zásoby na přežití mohly vystačit na dobu v řádech dnů maximálně pár týdnů. Naštěstí se část jednoho z transportních konvojů dokázala probojovat až k Maltě a zachránit tím životy i bojeschopnost Malťanů. Ještě v průběhu války(15. dubna 1942) byli maltští obyvatelé za svou nezištnost a hrdinství odměněni čestným britským vyznamenáním Křížem sv. Jiří, předaným samotným králem Jiřím VI. Když se vojska spojenců v červenci 1943 vylodila na Sicílii, bombardování nadobro skončilo. Maltské ostrovy byly okupovány bezmála tři roky a musely čelit téměř třem tisícům náletů, což způsobilo ohromné škody.

            Na Maltě se znovu nastolila samospráva a v roce 1947 byla vytvořena a také přijata nová ústava. V prvních poválečných volbách zaznamenala úspěch labouristická strana, jež proklamovala za svůj cíl mimo jiné restauraci zdecimované země. V této době svůj vliv nabývaly i odbory. Avšak v této straně došlo ke vnitřním rozporům, a tak se do popředí tehdy fungující koaliční vlády dostala nacionalistická strana, jež vzešla ze základů předválečné proitalské strany. Toto pronárodní uskupení stále posilovalo a významně rozšiřovalo řady svých členů a její elementární cíl bych již zřejmý – osamostatnění.

            Leč při všeobecných volbách roku 1955 byl zvolen do pozice ministerského předsedy Dominic Mintoff, jenž navrhoval spojení s Velkou Británií v politické, ekonomické a sociální unii. Ale když se konaly roku 1962, elektorát se jasně vyslovil pro strany usilující o autonomii Malty. Zatím co zde bujely takovéto, o svobodu usilující tendence, rozpadající se Britské impérium k nim přistupovalo jen velmi laxně. A tak 20. srpna 1962 vůdce Borg Olivier  zastupující zájmy dvou největších politických stran oficiálně požádal Velkou Británii o nezávislost pro maltský stát.