Genocida Arménů

Genocida Arménů V 19. století přitahovala Arménie pozornost nejen Ruska, ale také dalších západních zemí. Arméni se snažili v rámci Turecka zlepšit svůj osud. Nejhorší podmínky měli Arméni ve vlastní Arménii, z větší části vinou arménsko-kurdských sporů. Muslimové se mohli odvolávat k muslimským soudům, kde se ale svědectví nemuslima nepřipouštělo. Křesťanům se zakazovalo nosit zbraně, bylo tedy těžké se bránit. Navíc platili křesťané vyšší daně než muslimové. Arméni museli také poskytovat volná zimní pastviště Kurdům. Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie záminkou pro humanitární intervenci. V letech 1877 – 1878 Rusko porazilo Osmanskou říši a začalo vojensky kontrolovat některé oblasti východní Anatólie. Británie slíbila Osmanům, že jim pomůže v boji proti Rusku (hlavně diplomatickou cestou), pokud přijmou některé nové zákony, které by pomohly zlepšit situaci křesťanů žijících na území Osmanské říše, hlavně Arménů. Osmanské říši pak byla vrácena některá Rusy okupovaná území, ale Rusové vyklidili tato území ještě před přijetím dohodnutých reforem. Je zcela zřejmé, že britský tlak na osmanského sultána v červnu a červenci 1878 vyústil nakonec v genocidu roku 1915. Osmanská muslimská vláda viděla v křesťanských Arménech ty, kteří podporovali křesťanské ruské dobyvatele. Po ruských vítězstvích v roce 1878 narostly arménské demonstrace za větší autonomii a proti velkému utiskování ze strany Kurdů. Turecký sultán Abdülhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad svým východním územím rozhodl pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že jich v letech 1894 - 1896 asi 300 tisíc nechal vyvraždit. Tím v podstatě začala série genocid páchaných na Arménech Turky. Arménská odbojová hnutí začala sílit, ale nenávist osmanských Turků také. V roce 1898 se na území obývaném Armény, ale pod tureckou nadvládou, začaly rozpouštět společnosti, zavírat knihovny a zakazovaly se jakékoliv zmínky o arménském lidu či národu. Mnozí Arméni považovali za nejlepší řešení emigraci. V letech 1892 – 1914 odešlo celkem asi 84 tisíc Arménů do Ruska a USA. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii. Zabito bylo tehdy asi 30 000 Arménů, údajně kvůli hrozícímu arménskému povstání. Iniciátorem masakrů byla turecká strana Jednota a pokrok (tzv. Mladoturci). Ti přijali ideje panturkismu a politiku poturčení všech tureckých poddaných. Ale ani v oblastech pod ruskou kontrolou se Arménům nevedlo o mnoho lépe. Ruský car neměl zájem o vzrůstající arménský nacionalismus a snahu o autonomii, a proto byly arménské školy, společnosti a knihovny v rámci procesu rusifikace zavřeny a kostely se dostaly přímo pod správu cara. Na území ruské Arménie (tj. také oblast Jerevanu a Karsu) žilo asi 1,5 miliónu Arménů. Jejich počet v Turecku se dá těžko zjistit. Osmanské úřední statistiky připouštějí asi 2,3 miliónu Arménů. V lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla u Sarikamiše (jihozápadně od města Kars, padlo zde 75 tisíc vojáků a dalších 75 tisíc jich zde za extrémní zimy umrzlo) zničena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou této tragické a nenahraditelné turecké porážky. Strana Jednota a Pokrok začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. 60 tisíc Arménů, sloužících v osmanské armádě, bylo okamžitě demobilizováno a organizováno v únoru 1915 do pracovních skupin a v dubnu téhož roku zmasakrováno. Turecká komanda od května 1915 deportovala Armény žijící ve východních provinciích směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu v dnešní Sýrii. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a rovnou popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do táboru Deir az-Zor v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci přežít bez vody a bez potravin. Arménská inteligence, žijící v Istanbulu a dalších městech, byla zatčena a popravena 24. dubna 1915. Pouze malé části Arménů se podařilo vyhlazování uniknout. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněných bylo asi 600 000 lidí, ovšem odhady obětí na životech se pohybují kolem 1,8 miliónu. V roce 1987 byly tyto masakry označeny Evropským parlamentem za první genocidu ve 20. století. Turecká vláda v podstatě do současné doby vůbec nepřipustila, že by k nějakým takovým událostem vůbec kdy došlo. 24. duben, den, kdy byli zatčeni předáci arménské komunity, je Dnem arménských mučedníků.