19.století

19.století

            Když Kateřina v roce 1796 zemřela, nastoupil na trůn její syn Pavel I. Ten matku rád neměl (vinu na tom měla i carevna Alžběta, která ho tehdy mladé Kateřině sebrala) a obviňoval ji ze smrti Petra III. Kateřina ho chtěla obejít a jmenovat carem svého vnuka Alexandra, ale již to nestihla. Přesto Pavlovi nebyla dopřána dlouhá vláda. Začal omezovat výsady ruské šlechty, měnil vládní úředníky a zavedl strohou disciplínu v armádě. Skupina šlechticů a vysokých důstojníků se ho rozhodla odstranit a car Pavel byl zavražděn.

Kateřinin vnuk Alexandr I. (1777-1825) po většinu své vlády vedl válku s Napoleonovou Francií.  V roce 1809 Rusko anektovalo Finsko, 1812 Besarábii.

Další územní posuny přinesl Vídeňský kongres 1814 -15, kdy bylo vytvořeno Polské království s ruským carem jako hlavou státu tzv. Kongresovka.

Porážka Napoleona sice proslavila ruské hrdinství, ruská společnost však zůstala nadále feudální.

Autonomie Polska byla po několika protiruských povstáních postupně zlikvidována a oblast přeměněna v ruské gubernie. Naopak Finské velkoknížectví si udrželo relativně svébytné postavení.

V Krymské válce (1853-1856) se projevila zaostalost ruského průmyslu. Alexandr II. (1818-1881) zrušil nevolnictví a snažil se o sociální a administrativní reformy. Avšak nespokojenost ruské inteligence stále rostla a vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1881.

Za vlády Alexandra II. si Rusko podrobilo Kavkaz a Kazachstán a proniklo hluboko do Střední Asie. Kolem roku 1900 vládlo obrovské mnohonárodnostní říši, která sahala až k hranicím Persie, Afghánistánu, Indie a Číny. Po katastrofální válce s Japonskem (1904-1905) přinutily domácí nepokoje cara Mikuláše II., aby souhlasil se zřízením dumy neboli parlamentu. Jak se však ukázalo, tento ústupek nestačil a přišel pozdě.