Autonomní Zeta

Autonomní Zeta

Výsledkem předchozích událostí bylo znovunabytí nezávislosti Zety roku 1360. Již za srbské nadvlády v Zetě začala šlechta nabírat moc. Byli to feudální pánové, kteří v počátcích kontrolovali pouze menší kraje svých panství, leč jak jejich potenciál narůstal, tak se zvyšovalo i úsilí této šlechty o rozšíření své moci a osamostatnění. Prvním rodem, který se dokázal prosadit a ujmout se vlády v Zetě byli Balšići, o což se zasloužil zakladatel dynastie Balša I. Avšak pro tuto epochu byl nejvýznamnější jeho syn Djuradj I., jenž se přičinil o rozšíření území, konsolidaci autonomnosti státu, či rozvoj obchodu. Dokonce se roku 1373 účastnil dobytí Hercegoviny, když sjednotil své vojsko se sousedními státy. Leč přisvojenou kořist v podobě určitého území a měst si bosenský vládce Tvrtko I. vybojoval v roce 1382 zpět.

Za vlády dalšího panovníka Balši II. se země potýkala s vnitrostátními mocenskými problémy především kvůli strmému vzestupu dalšího šlechtického rodu - Crnojevićů., jenž byl ve svém rebelském počínání navíc podporován Benátčany. Poté se dostala Zeta kvůli svému dobyvatelskému konání do konfliktu s Turky, kteří jí zasadili ničivou porážku v bitvě na Saurijském poli roku 1385, při níž navíc zemřel vládce Balša II.

Avšak o 3 roky později se Turecké řady setkaly s porážkou ze strany Bosny, z čehož vyplynulo, že sultán Murad I. začal sbírat síly na další vojenskou výpravu na Balkánský poloostrov. Ke konfrontaci protiturecké  koalice s Osmanskou říší došlo v roce 1389 ve velmi známé bitvě na Moravském poli a stále se vedou spory o to, jestli bitva skončila nerozhodně, či vítězstvím Turků, ale je jisté, že vůdci obou znepřátelených stran ve válečné vřavě padli. Tato bitva byla však jen počátkem turecké systematické expanze na Balkán.

Následující dění v Zetě za vlády Djuradji II. probíhalo v duchu soupeření o moc mezi stále vládnoucími Balšići a trůnu chtivými Crnojevići. Djuradj však dokázal diplomaticky chytrými tahy vládnoucí pozici svému rodu udržet. Pak ale začaly schopnosti a síla místních vládců klesat, což vyústilo roku 1421 za vlády Jiřího III. v konec dynastie Balšićů, když vládu v Zetě postoupil svému strýci Stefanu Lazarevićovi, čímž toto knížectví přišlo o svou svrchovanost. A tak byla Zeta až do roku 1439 – do pádu despotoviny formálně součástí Srbského státu, leč o vládu zde soupeřilo tolik různých skupin, národů, či osob, že správní stav měl spíše charakter anarchie.

O několik let později ovládl benátský stát přímořské oblasti v Zetě, jež byly spravovány Balšići, a tak z důsledku tehdejšího rozložení sil Stefan Crnojević uzavřel roku 1455 modus vivendi, neboli spojeneckou smlouvu, která hájila zájmy Benátčanů. Jelikož tato podřízenost neměla téměř žádný vliv na vnitřní chod státu, Stefan mohl položit základy poměrně svobodného a jedinečného správního útvaru.

Dalším vladařem Zety se stal Stefanův syn Ivan Crnojević, jenž se vyznačoval úspěšnými bitvami s Turky, mezi než patřila i obrana hlavního města Skadaru, v níž roku 1474 zvítězil. Avšak zanedlouho sultán Mehmed II. vrátil úder a město dobyl, načež sjednal s benátským státem mírovou smlouvu. Mezi zásluhy vládce Ivana zahrnujeme i založení nového hlavního města Cetinje, když přesunul své sídlo pod horu Lovčen a založil zde v roce 1482 svůj dvůr.

Po Ivanově smrti nastalo několik krátkých období vlády jeho synů, ale i přesto dokázalo vnitrozemské teritorium dnešní Černé Hory vzdorovat tureckým okupantům až do roku 1499.