Osmanská nadvláda

Osmanská nadvláda

V době, kdy si Osmanská říše podmanila Černou Horu, byla už světovou velmocí. Avšak postavení Černé Hory v této mocné říši bylo svým způsobem jedinečné, jelikož byla oblast fungující na zemědělství a pastevectví pro Turky poměrně nezajímavá, tak zde praktickou moc v podstatě nevykonávali, čímž si Černá hora zachovávala svou částečnou autonomnost.

            Postupem času na černohorské území imigrovali muslimové a někteří původní obyvatelé přecházeli na islám. Náhlá přítomnost dalšího náboženství jasně předznamenávala rozkol. A když se muslimští feudálové stále zřetelněji snažili rozšiřovat svá panství, začalo docházet ke konfliktům, a jejich intenzita narůstala.

            Fakt, že se černohorští obyvatelé nikdy úplně nesmířili s nadvládou Turků, dokazuje první povstání, jež vzplanulo v roce 1505, což bylo jednou z hlavních příčin toho, že byly roku 1513 sníženy udělené daně. Za vlády tureckého sultána Bajezida II. si dokonce Černá Hora vydobyla ustanovení jakožto samostatný sandžakbeg(nižší vojensko-správní jednotka), leč po skonání tehdejšího panovníka Černé hory se opět začlenila do skadarského sandžakbegu.

            Ve druhé polovině 16. století se změnil způsob správy v Černé Hoře. Když byla totiž v roce 1557 obnovena vlastní srbská pravoslavná církev, v jejíž čele stál takzvaný vladyka se stálým sídlem v Cetinji, tak se moc nad Černou Horou přesunula do jeho rukou. Vladyka byl tedy neoficiálním vládcem a zastával funkci kontaktní osoby s tureckou mocností, přičemž bylo jeho posláním prosazovat národní zájmy. Avšak nikoliv nebyl žádným samovládcem, naopak se zde začaly objevovat tendence směřující k demokracii, jelikož druhou rozhodovací silou zde byl stařešinský sněm skládající se ze zástupců všech rodů.

            Černohorci dokázali svojí neústupnost v roce 1603, když se na rozkaz správce skadarského sandžakbegu daně odváděné turecké říši zvýšily znovu na plnou hodnotu, v Černé Hoře se ihned zvedla vlna odporu, což vyvrcholilo v bitvě u Lješkopolje, kde Turky porazili. Ale nejzásadnějším důsledkem bylo vydání listiny samotným sultánem, která uznávala výjimečné postavení této části turecké říše - Černé Hory. Prakticky to znamenalo oproštění Černohorců od povinnosti sloužit v osmanské armádě při jejich taženích a Turci také neměli právo vstupovat do černohorského teritoria bez sultánova svolení. Poslední obligo, které musela Černá Hora plnit, byla platba každoroční daně. Navzdory tomu, že turečtí byrokraté často porušovali sultánova usnesení, a tak vojenské konfrontace, při nichž bylo obsazeno i hlavní město, nebyly raritou, přesto toto malé území nikdy kompletně neupadlo pod tureckou nadvládu.