Habsburkové

Habsburkové

Po smrti posledního Lucemburského císaře Zikmunda (1438) byl zvolen na říšský trůn Albrecht II. Habsburský. Od té doby až do zániku říše v roce 1806 stál včele Svaté říše římské rod habsburský. Habsburkové se opírali především o své državy v Rakousku a na jihu Německa. Z habsburských panovníků této doby vyniká především Maxmilián I. (vládl 1493-1519), který jako první v řadě císařů už svůj císařský titul nespojil s korunovací v Římě, ale na území Německa ve Frankfurtu. Dále provedl řadu zásadních reforem v říši a významným způsobem, především díky sňatkové politice svojí a svých potomků, rozšířil habsburská území v Evropě (Burgundsko, Španělsko, Čech, Uhry,…). Díky němu jeho vnuk císař Karel I. (1519-1556) mohl vládnout nad „říší, nad kterou nezapadalo slunce“. Za jeho vlády se též změnil oficiální název říše na Svatou říši římskou národa německého i když pojem německý národ se objevil i dříve. Vzhledem k velkému území, které habsburkové získali, byly habsburské državy později rozděleny na dvě části, čímž došlo k rozdělení rodu na větev španělskou a rakouskou. Po smrti Karla I. získali cisařský titul rakouští Habsburkové-Ferdinand I. (jako císař 1558-1564). Kolem roku 1450 Johann Gutenberg z Mainzu vynalezl knihtisk a tím byl dán podnět k rozšíření humanismu a renesance v Evropě.