Lucemburkové

Lucemburkové

V roce 1308 byl zvolen německým králem a později císařem Jindřich VII. Lucemburský, jímž se dostali do čela říše Lucemburkové, kteří zde vládli s 2 menšími přestávkami až do roku 1437. Jindřichův vnuk, císař Karel IV., se pokusil obnovit císařskou autoritu vůči nyní prakticky nezávislým říšským knížatům. Hlavním těžištěm své moci přitom učinil české království. Vydal tzv. Zlatou bulu, která byla jakousi ústavou říše a upřesňovala mimo jiné způsob volby panovníka. Karel IV. založil v Praze roku 1348 nejstarší universitu ve střední Evropě, zatímco nejstarší universita na německém území byla v Heidelbergu založena až roku 1386. V polovině 14.st. postihla celou Evropu včetně Německa morová nákaza, při které zahynula přibližně třetina tehdejšího obyvatelstva. V letech 1414 -1418 se v jihoněmecké Kostnici (Konstanz) konal říšský koncil, největší církevní a politické shromáždění ve středověku. Tento koncil řešil především problém papežského schizmatu, jednou z dalších otázek byla osoba českého kazatele Mistra Jana Husa, který kritizoval ve svých kázáních tehdejší církev. Hus byl prohlášen za kacíře a v roce 1415 na hranici v Kostnici upálen. Jeho smrt vedla k husitským válkám, které střední Evropu zatěžovaly v první polovině 15.století. Husiti byli nakonec v roce 1434 poraženi, ale jejich vystoupení donutilo církev a tehdejšího císaře (mladšího syna Karla IV.) Zikmunda Lucemburského k některým ústupkům, které byly shrnuty v tzv. Basilejských kompaktátech (1436).